Čáry, hranice, limity dělí společnost, názory, politiku, ideje, skupiny lidí, jejich možnosti, národy, pohlaví, náboženství. Vymezují a definují, ale také vydělují a štvou proti sobě. Čára dělí zdánlivý vkus od domnělého nevkusu, město dělí jeho okraj od přírody.
Luhačovice jsou často ostře vnímány jako dvě oddělené části – městská a lázeňská. Jako by to byly nesmiřitelné tábory rozdělené čarou mezi dvěma prostory jednoho města. A také my, když vybíráme program, narážíme na limity vlastních ohledů i znalostí, stejně jako nevědomky řešíme, zda „tady to“ „právě tam“ není už příliš. Jestli to už náhodou není „přes čáru“.
Dokud ale čáry nejsou nakreslené na zemi, neohraničuje je zeď a jejich propustnost nehlídá ozbrojenec, jsou jen a pouze na papíře, v naší hlavě, ve vlastním abstraktním světě, kde je všechno možné. Třeba i čáru překročit, nebo její koncept zcela zrušit. Udělat to chce krapet odvahy. Zkoušíme ji každoročně najít a nebát se vykročit o kus dál, vyrazit přes čáru. Neboříme hranice, protože fakticky žádné být nemusí.
Vydejte se s Vincentem přes čáru, za hranice vlastní přízemnosti, směrem k neohraničeným možnostem prostoru i mysli.